Petr seděl u lůžka své umírající ženy.
Její hlas byl slyšet o trochu víc než šepot.
„Péťo, miláčku,“ vydechla, „musím se k něčemu přiznat, než odejdu… Já… já jsem ta, která sebrala 200 tisíc z tvého trezoru.
Utratila jsem je a užila si s tvým nejlepším přítelem Sašou.
A byla jsem to já, kdo přinutil tvou milenku opustit město.
A já jsem ta, která nahlásila tvoje daňové úniky úřadům…“
„To je v pořádku, zlato, už na to nemysli,“ odpověděl Petr, „to já jsem ti dal do pití arsenik.“