V den své svatby s princem Edwardem se Sofie převléká a uvědomí si, že zapomněla na boty.
Propukne panika, dokud ji její sestra nepůjčí jiné lodičky.
Bohužel jsou příliš malé a později v noci už Sofiiny nohy dost trpí.
Zbytek královské rodiny se mačká u dveří do ložnice a slyší mručení, funění a občas tlumený výkřik. Nakonec slyší Edwarda říkat: „Bože, ta byla těsná.“
„Tak vidíš,“ šeptá královna vévodovi, „říkala jsem ti, že je panna.“
Poté slyší k jejich překvapení Edwarda říkat: „Dobře. A teď tu druhou.“
Následovalo další zavrčení a pak: „Můj Bože, ta byla ještě těsnější.“
„To je můj kluk,“ říká vévoda. „Námořník zůstane vždycky námořníkem.“
Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Podmínky pro uchovávání nebo přístup ke cookies je možné nastavit ve vašem prohlížeči. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.
Zásady používání cookies