Malý chlapec se zeptal maminky:

Malý chlapec se zeptal maminky:
„Proč pláčeš?“
„Protože jsem žena,“ odpověděla mu.
„Nerozumím!“ odpověděl syn.
Jeho máma ho jen objala a řekla:
„A nikdy ani neporozumíš.“
Později se chlapec zeptal svého otce:
„Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?“
„Všechny ženy pláčou bez důvodu,“ bylo všechno, co mohl otec odpovědět.

Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se:
„Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??“
Bůh odpověděl:
„Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.
Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa,
ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí.
Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí,
které častokrát zažije od svých dětí.
Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat,
i když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu i přes choroby a únavu, bez stěžovaní si.
Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy,
když ji její dítě hluboce zraní.
Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami
a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce.
Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad.
A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její,
aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.

Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží bez slova tolik jako žena!

Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu jakým si češe vlasy.
Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci, místu, kde sídlí láska.

Prosím, pošli to všem krásným ženám, které znáš.
Všechny si zaslouží naši lásku, za jejich trpělivost, sílu, moudrost, cit a vytrvalost.